V předchozím textu jsem ukázal, proč je snaha zakázat kuřácké podniky projevem netolerance. Zde se pokusím vypořádat s dalším argumentem, který nekuřáci rádi používají.
Když se bavíte s někým, kdo by kuřácké hospody už dlouhá léta zakazoval, dříve nebo později jej poučíte, že v této otázce jde především o to, že kuřáci mají právo kouřit. Velmi pravděpodobně se vám dostane následující odpovědi: „Svoboda tvého kouře končí u mého nosu.“ Jde pochopitelně o parafrázi rčení „svoboda tvé pěsti končí na mém nose.“ Poukázat na omezenou platnost tohoto tvrzení lze jediným slovem. To slovo zní: box.
Kdybych k vám přišel a uhodil vás do obličeje, porušil bych vaše práva. Ale pokud bych vám nabídl, abychom se utkali v ringu podle pravidel boxu, a vy souhlasili, rána, kterou bych vám za takové situace uštědřil, by najednou měla úplně jiný význam – a úplně jiné právní důsledky. Tím, co tu změnu způsobilo, nejsou boxerské rukavice, ale něco abstraktnějšího.
Někteří filozofové a právní teoretici tvrdí, že naše práva jsou přirozená – jsou nám dána Bohem, Vesmírnou Prozřetelností, či vycházejí z lidské přirozenosti. Jiní vám řeknou, že práva jsou společenským konstruktem, na kterém jsme se – víceméně – dohodli. Ať tak či onak, měla by být tato práva nezcizitelná, tj. nikdo vám je nemůže odebrat (pokud jejich odnětí není např. součástí trestu za zločin, který jste spáchali). Ale vy sami se jich můžete dobrovolně vzdát, dočasně či trvale. Vzdáním se práv (nebo jejich části) dočasně může být cokoli od souhlasu se soubojem v boxerském ringu po pronájem nemovitosti (dočasně se vzdáváte práva užívat nemovitost ve prospěch svého nájemce), trvale jde např. prodej vašeho majetku (ke kterému tak ztrácíte vlastnické právo).
Souhlas se vzdáním se práv nemusí být jen explicitní (písemný či ústní), ale můžete jej vyjádřit implicitně – takový souhlas vyplývá z vašeho chování. Příklad: Na restauračním menu se píše, že za couvert (např. pečivo s bylinkovým máslem) vám bude účtováno 30 korun na osobu. Po objednání jídla vám couvert přinesou a položí na stůl. Pokud jste jej při objednání ani v okamžiku přinesení číšníkem neodmítli, nemůžete se divit, že při placení bude zahrnut v ceně. Nikdo vám nic nenutil, nikdo vás nepodvedl, nikdo neporušil vaše práva. Tím, že jste nevyjádřili nesouhlas, ačkoli jste si byli – nebo měli být – vědomi důsledků, jste implicitně souhlasili.
Chcete relevantnější příklad? Nastojte: Na dveřích restaurace se píše, že v daném podniku je povolenou kouření. Vy přesto otevřete a vejdete dovnitř, kde ucítíte zápach cigaretového kouře. Ani to vás nezastaví, a tak dojdete ke stolu, usednete, objednáte, sníte, zaplatíte a odejdete. Je snad zřejmé, že implicitní souhlas s tím, že po dobu pobytu v restauraci budete vystaveni pro vás nepříjemnému a zdraví škodlivému faktoru, byl udělen. Této situaci jste se vystavili vědomě a dobrovolně – nikdo vás nenutil dovnitř, nikdo vám nebránil ven (po zaplacení útraty, samozřejmě) a rozhodně vám nikdo netajil rizika a možné následky. Úplně stejně jako při vstupu do boxerského ringu s rukavicemi a chráničem zubů.
Z výše uvedeného je snad zřejmé, jak liché a absurdní jsou stížnosti nekuřáků na porušení jejich práv v kuřáckých hospodách a restauracích (naopak, jsou to vlastníci a provozovatelé těchto zařízení, kterým navrhovaný zákaz kouření upírá výkon vlastnických práv). Přesto jsme je a poslední roky slýchali často a jen velmi zřídka (pokud vůbec) se k nim někdo z politiků nebo médií vyjádřil tak, aby je uvedl na pravou míru a občany poučil. A právě proto jsme dnes v situaci, kdy hrozí schválení zákona, který stojí na podobně nesmyslných a snadno vyvratitelných argumentech, jako je ten o porušování práv nekuřáků.
Chtěl jsem text rádoby vtipně uzavřít tím, že svoboda vašeho nosu končí u vchodu do hospody. Ale ani to není pravda: když tam vstoupíte dobrovolně a s vědomím rizik, která vám zakouřený prostor přináší, nejsou vaše práva porušena. Naopak, vy je tím uplatňujete a vykonáváte. Je tragické, že v tom někdo může nevidět rozdíl. Ale co jiného čekat, když povědomí mnoha lidí o právech a svobodách pochází jen z populárních a snadno zapamatovatelných pořekadel.