I když si to jeho větší polovina neuvědomuje, národ v prezidentských volbách prohrál. Prohrál by, i kdyby byl výsledek opačný. Nejde totiž pouze o to, který z kandidátů získal těsnou většinu, ale že počet našich spoluobčanů, kteří dávají přednost malosti před hodnotami, se i nadále počítá v milionech. Tím se právě skončené volby neliší od těch předchozích prezidentských, ani od podzimních sněmovních. Tyto porážky se budou opakovat – byť občas budou vypadat jako vítězství –, dokud s tím něco neuděláme.
Když říkám, že voliči Zemana, ale i Babiše, Okamury nebo dalších, dávají přednost malosti, co přesně tím myslím? Domnívám se, že ideálem občana ve svobodné společnosti je člověk, který u svých politických zástupců očekává a požaduje jisté hodnoty:
- Politik by měl respektovat vládu práva. Nemůže si svévolně vykládat principy vládnutí a nemůže měnit demokratická pravidla, jen proto, že omezují jeho moc. Omezovat jeho moc je přesně jejich smyslem, bez nich se z demokracie stává autokracie či oligarchie.
- Politik musí uznávat rovnost před zákonem. Není možné, aby někdo měl lepší pozici, ne-li imunitu, před spravedlností jen proto, že je slavný, bohatý nebo mocný. Dokonce ani když je tím vším najednou. Proto v politice nemá co dělat politik, který podrývá činnost policie a justice jen proto, že on sám se dostal do sporu se zákonem. Stejně tak se nemůže politik ptát, co by se stalo, kdyby se nějaký zločin vyšetřil až za několik let.
- Politik musí chápat, že demokratický úřad zastupuje pod podmínkou, že bude jednat pro blaho celé společnosti. Nemůže tento princip nahradit snahou o maximalizaci vlastního prospěchu, ať už pomocí směřování peněžních toků státu do svých vlastních kapes nebo kapes svých blízkých, tak pomocí obsazování postů svými blízkými bez ohledu na jejich kompetence.
- Politik musí ctít dlouhodobé principy, psané i nepsané, nikoli stavět svou moc na aktuálních emocích davu, natož aby je vyvolával. Je třeba odmítnout populismus a demagogii právě proto, že podrývají základní kameny naší společnosti. Neznalost těchto kamenů je politováníhodná u voliče, ale neodpustitelná u představitelů moci.
- Především pak musí politik být důvěryhodný a čestný. Důvěryhodnost je metahodnotou, tedy hodnotou, která umožňuje další hodnoty. Proč by někdo věřil člověku, který lže, že bude hájit zájmy státu a demokratické principy? Lež, manipulace či podvod nemůžou být u politiků tolerovány.
Kdokoli, kdo je nad těmito hodnotami hodnotami ochoten přimhouřit oko, nebo je dokonce odmítá, nemá ve veřejném sektoru svobodné země co pohledávat. Bohužel, v tomto okamžiku máme prezidenta a premiéra, kterým jsou všechny tyto hodnoty cizí. To je problém pro nejbližší budoucnost.
Dlouhodobým problémem však je, že značná část naší společnosti tyto politiky podporuje. Není možné spokojit se s konstatováním, že jde o malé lidi bez rozhledu a vzdělání, protože to situaci nijak nezmění. My s nimi musíme vést dialog, byť z vlastní zkušenosti vím, jak je to mnohdy náročné. Musíme jim vysvětlit, jaké hodnoty by měla mít fungující liberální demokracie, aniž by kolabovala směrem k autoritářství nebo se stala kořistí sofistikovaných zlodějů. Musíme jim vysvětlit, že je důležité o problémech kolem nás přemýšlet, abychom je mohli správně a účinně řešit a nenechali se svést jednoduchými hesly falešných zpráv a populismu. Musíme jim vysvětlit, že názor, který nemá oporu v realitě, nemá žádnou váhu a relevanci. A musíme vzdělat sami sebe, abychom lépe chápali, jak ten svět, který chceme, má vypadat, a proč. Neschovávat se za hesla a vzletná dogmata vlastní sociální bubliny, ale skutečně pochopit, co činí liberální demokracii liberální demokracií.
Nejdřív však musíme překonat silný pud – touhu vzdát to. Je snadné vidět výsledek voleb a vše, co k němu vedlo, jako beznadějné a rezignovat. Ale jak můžeme chtít změnit svět, když při každé porážce podlehneme beznaději? A pak, krátce před dalšími volbami podlehneme nadšení, že tentokrát to bude jiné, abychom znovu zjistili, že je to stejné jako dřív a že jsme opět prohráli. Ale tomu se nemůžeme divit, když jsme se v mezidobí o politiku starali jen pasivně a nedělali nic pro to, aby došlo ke změně. Pokud se to bude opakovat, dopadneme znovu stejně. A znovu. A znovu. Společnost se totiž nezmění k lepšímu sama od sebe – společnost jsme my a nikdo to za nás neudělá.
Naštěstí nejsme ani první, ani poslední, kdo chce bojovat za svobodnou občanskou společnost, a proto se můžeme inspirovat. Ludwig von Mises, rakouský ekonom a vůdčí osobnost liberalismu 20. století, zasvětil celý svůj život boji – přinejmenším ve filozofické rovině – proti státní moci a její zvůli. Jelikož minulé století bylo obdobím, kdy se experimenty v utlačování občanů střídaly jako na běžícím páse, nebyl to lehký úkol. Přesto jej nevzdal a až do vysokého věku se snažil učinit svět svobodnějším. Možná mu pomohlo i to, že si vybral motto z Vergilia, které jej celým životem provázelo a dodávalo naději a smysl jeho počínání.
To motto zní: Tu ne cede malis, sed contra audentior ito.
Neustupuj zlu, ale ještě odvážněji proti němu jdi.
Tak pojďme.