Dnes ráno jsem seřval faráře. Chodím do kostela posledních několik týdnů každou neděli, občas do něj zaskočím i ve všední den, a musím říct, že toho Ježíše už mám plné zuby. Sotva vstoupím dovnitř, září na mě z oltáře. Sednu si za sloup, abych na něj neviděl – a na sloupu jeho matka. Zavřu oči, abych je mohl ignorovat, načež se z kazatelny počne šířit výčet jeho neuvěřitelných kousků. Ježíš a ryby, Ježíš a chléb, Ježíš a voda, Ježíš a víno. Není snad potraviny, kterou by vám křesťané nechtěli Ježíšem okořenit.
Tak jsem se po mši na faráře obořil. Vyčetl jsem mu, že není možné do jeho svatostánku přijít, aniž by na mě Ježíš odněkud nevyskočil. A je jedno, v jakou denní hodinu tam jdu či kolik dalších návštěvníků tam se mnou je. Tento stav považuji za porušení svých práv a svobod, a on by tedy měl zjednat nápravu, nebo si na něj budu stěžovat někde výš (byť ne tak vysoko, kde by zastání našel spíše on).
Pánbíčkář se na mě nechápavě podíval a zeptal se: „Tak proč sem chodíte, když se vám tu nelíbí a Ježíš vám tolik vadí?“
Odpověděl jsem mu bez okolků: „Já si můžu chodit, kam se mi zachce!“
Výše uvedený příběh se pochopitelně nestal. V obdobném podání – s nekuřáky v kuřáckých podnicích – se však objevuje často. Například Jaroslav Spurný, komentátor Respektu, si nedávno postěžoval, že kouření je projevem nedostatku ohleduplnosti a vstřícnosti kuřáků vůči nekuřákům. Je to zvláštní pojetí vstřícnosti, které pan Spurný vyznává. Očekává, že mu bude projevena ohleduplnost tím, že lidé nebudou vykonávat určitou činnost v místě, které jim k tomu bylo provozovatelem podniku poskytnuto, jen proto, že on si to nepřeje. Jako kdyby šel na punkový koncert a hlasitost hudby považoval za neohleduplnost ostatních vůči němu, který si přišel jen v tichu posedět. Nebo kdyby čekal, že faráři budou v kostelích sundávat náboženské ikony jen proto, že on je nemá rád. Že je to on, kdo nerespektuje lidi, kteří mají jiné hodnoty než on, to ho asi ani ve slabé chvilce nenapadne.
A právě o jiných hodnotách celý problém je. Snaha o omezení kuřáckých podniků se často vykresluje jako souboj dobra a pokroku, rozuměj nekuřáků, proti zlu a zpátečnictví. Po mnoho let spolu tyto síly soupeří, až nakonec – možná už příští jaro – dobro zvítězí a zlo zanikne. Jenže takové pojetí je zcela mylné. Kouření a nekouření nejsou dvěma vzájemně se vylučujícími možnostmi. Jsou to dva odlišné životní styly, které mohou bez problémů koexistovat. Tedy pokud se vyznavači jednoho z nich nerozhodnou ty druhé vyhladit.
Nekuřáci argumentují, že existence kuřáckých podniků – respektive jejich pobyt v nich – nějak porušuje jejich práva, ale máloco může být nesmyslnějšího. To, že nějaká restaurace neposkytuje takové prostředí, které by si někteří představovali, žádná jejich práva či svobody opravdu neporušuje. Není přece možné zaměňovat výroky „jsem v právu“ a „je po mém.“ Nekuřáci volající po zákazu kouření v hospodách tak nejen nehájí svá práva, jak si možná naivně myslí, ale naopak projevují naprostý nedostatek tolerance vůči lidem, kteří preferují jiný životní styl. (O právech kuřáků a nekuřáků více v následujícím textu.)
Chceme-li být otevřenou, svobodnou společností, která nabízí prostor a ochranu pluralitě rozličných názorů a životních stylů, není možné, aby byl jeden z nich zakázán. Stejně jako nezakazujeme masožroutství ve prospěch veganství, cyklistiku ve prospěch automobilismu, fotbal ve prospěch hokeje, jazz ve prospěch popu a vysoké podpatky ve prospěch žabek (anebo opačně), nemůžeme zakazovat kuřácké hospody ve prospěch nekuřáckých. Pokud se tak stane, půjde o tyranii většinového názoru, před kterým varoval nejeden zastánce demokratického způsobu vládnutí.
Právě proto, aby většina nemohla utlačovat menšinu, musí být demokracie omezena pravidly (právy a svobodami jednotlivců i skupin), která vládě (či lidu prostřednictvím referenda) znemožňují či zásadně omezují možnost zasahovat do těchto „chráněných oblastí.“ Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by docházet k analogiím hypotetické situace, kdy dva vlci a jehně hlasují o tom, co bude k večeři. Stejně jako Parlament ČR nemůže schválit zákon, který by mi zakazoval publikovat tento text (resp. takový zákon by byl protiústavní), nemůže či neměl by být přijat zákon porušující vlastnická práva a svobodu podnikání jen proto, že si to většina lidí přeje.
Závěrem se nemohu nevrátit na začátek, tedy k náboženství. Zatímco v dějinách byla otázka víry jedním z hlavních důvodů politických sporů a válečných tažení na našem území, dnes vedle sebe v ČR existuje několik desítek církví. Nebojují ani spolu, ani proti ateistické většině, a ani ta nepožaduje jejich zákaz. Tolerance neznamená, že spolu všichni souhlasí a v ničem se neliší, ale že vzájemně respektují své odlišnosti a rozdílné názory a životní volby. Proto může stát katolický kostel vedle protestantského, synagoga nedaleko mešity a buddhistická meditační místnost naproti jehovistům; a to vše ve společnosti nevěřících. Bylo by smutným – a k současnému politickému vývoji bohužel příznačným – projevem netolerance, kdyby od května nemohla vedle nekuřácké hospody stát i kuřácká.