V souvislosti s odstraňováním a minimálně v jednom případu i násilným stržením soch oslavujících Konfederaci se nejen v Americe vedou diskuse, čemu takové konání prospívá. Jedni se domnívají, že pomníky rasistickému a otrokářskému režimu nemají ve veřejném prostoru co dělat, jiní namítají, že jde o revizi dějin. Do diskuse před několika dny vstoupily otevřeně rasistické skupiny s Ku Klux Klanem v čele, které se pomníků zastaly jako symbolů rasové nadřazenosti, a to za skandování nacistických hesel a hajlování.
Argument, že by měly být odstraněny, protože je adorují neonacisté, má svá pro i proti. Hlavním z těchto proti je, že daným skupinám by neměla být dána moc ovlivňovat náš veřejný prostor a reinterpretovat naše vnímání dějin a společných hodnot. Jenže co když tyto skupiny vnímají Konfederaci a její připomínky podobně jako většina ostatních Jižanů? Co když není jejich výmyslem, že tento krátkodobý experiment, jeho vlajka a jeho pomníky ztělesňují v první řadě rasismus? Konfederace samozřejmě nebyla jen otrokářstvím a mnozí v ní mohou vidět ztělesnění touhy po svobodě od nadvlády Severu, který měl odlišné politické, společenské a ekonomické představy. Domnívám se však, že velké množství lidí – včetně těch, kteří nejsou rasisté – v jejích symbolech vidí v první řadě rasovou podřadnost černochů.
Nicméně diskuse se vede i nad tím, zda jsou si všechny osobnosti a symboly Jihu rovny, nebo je někdo z nich lepší a čistější, takže by se mu měla současná vlna odstraňování pomníků vyhnout. Logicky se nabízí postava generála Roberta E. Leeho, který je oslavován v první řadě jako skvělý vojevůdce, nikoli zastánce otrokářství. Leeho se zastal například i Jiří Doležal z Reflexu, když na svůj facebookový profil umístil 20. srpna tento text:
Ještě k tomu bourání soch jeden starej citát: „Věřím, že v tomto osvíceném věku se najde jen velmi málo lidí, kteří by nevěřili, že instituce otroctví je morálním a politickým zlem v kterékoliv zemi“. Robert E. Lee
Podle tohoto vyjádření by jistě bylo nespravedlivé házet generála do jednoho pytle s hlasitými zastánci bělošské rasové nadřazenosti, jako byl John C. Calhoun. Problém je v tom, že pan Doležal ví, kde citát utnout, aby vyzněl tak, jak se mu hodí.
Leeho vyjádření totiž pokračovalo:
Je zbytečné se rozepisovat o jeho [otroctví] nevýhodách. Myslím ovšem, že je větším zlem pro bělochy než pro černošskou rasu, a ačkoli jsou mé pocity silně na straně černochů, mé sympatie jsou silnější vůči bělochům. Černoši se zde mají nesrovnatelně lépe než v Africe, morálně, společensky i fyzicky. Bolestivá poslušnost, které se podřizují, je nutná pro jejich poučení jakožto rasy a věřím, že je připraví a povede k lepším věcem. Jak dlouho bude toto podrobení nezbytné, to ví a nařizuje moudrá a milostivá prozřetelnost.
Najednou se Lee nejeví jako největší osvícenec, neboť jsme se o něm dozvěděli dvě věci. Za prvé, Lee považuje černochy za podřadné, a jejich zotročení je nutné k tomu, aby se z nich stali lepší lidé. Za druhé, otroctví vnímal jako špatné pro bělochy. Domnívám se, že implicitně tím měl na mysli, že běloši otroctvím trpí, protože se díky němu dostávají do styku s černochy.
Tuto domněnku mohu doložit tím, že Lee byl před válkou zastáncem tzv. rekolonizace černochů, tedy jejich osvobození a následného exportu zpět do Afriky (takto byla založena Libérie), anebo kamkoli jinam. Cílem rekolonizace měla být Amerika, o kterou se bílý muž nemusel dělit s černochy. Tento postoj sdílelo mnoho významných mužů tehdejší doby a prostoru a s velkou ironií je nutno zmínit, že Abraham Lincoln byl jedním z nich.
Stejný sentiment zopakoval Lee i po válce, když roku 1866 prohlásil, že Virginie, jeho rodný stát, by na tom byla lépe, kdyby se černochů zbavila.
Je-li tedy Lee dáván za příklad člověka, kterého nelze považovat za symbol rasové nadřazenosti bělochů, jedná se o pochybení způsobené idealizací tohoto muže jakožto válečného hrdiny a jižanského gentlemana. Tím jistě byl, ale jako správný jižanský gentleman otroky vlastnil a považoval je za podřadné lidi.
Nabízí se často opakovaná námitka, že otroky vlastnili i jiní gentlemani z Virginie, mimo jiné George Washington a Thomas Jefferson. Vůbec není na místě jejich morální pochybení relativizovat, ani obecně, ani v kontextu tehdejší doby. Nesmíme ovšem zapomínat na zásadní rozdíl – tito muži nejsou oslavování pro svůj vztah k otroctví, ale pro zásluhy na osvobození Spojených států od Británie a následném budování nové republiky. To však o představitelích Konfederace říct nelze.
Odpověď na otázku, zda generál Lee patří na piedestal, rozhodně není jednoduchá. Je nutné vnímat ho jako představitele politického systému, jehož významným cílem bylo udržet černochy v porobě. Zároveň z výše uvedeného plyne, že zásadní morální kredit, který by ho odlišoval od ostatních tváří Konfederace, navzdory snahám některých komentátorů dokázat opak nemá. Má-li se tedy udělat tečka za 150 lety glorifikace rasistického projektu, generál Lee si nezasluhuje žádnou výjimku.
Jedno se však Leemu upřít nedá. Kdyby se dalo na jeho slova, žádná kontroverze by v současnosti neexistovala. Když se v roce 1869, čtyři roky po válce a krátce před svou smrtí, nepřímo vyjadřoval k otázce výstavby pomníků Konfederace, napsal toto:
Považuji za rozumnější nenechávat válečné rány otevřené, ale následovat příkladu těch národů, které se pokusily vyhladit známky občanské války, aby zjitřené pocity odsoudily k zapomnění.
Až by se chtělo člověku říci, že za takovou moudrost si zaslouží pomník…
Originální znění citátů:
In this enlightened age, there are few I believe, but what will acknowledge, that slavery as an institution, is a moral & political evil in any Country. It is useless to expatiate on its disadvantages. I think it however a greater evil to the white man than to the black race, & while my feelings are strongly enlisted in behalf of the latter, my sympathies are more strong for the former. The blacks are immeasurably better off here than in Africa, morally, socially & physically. The painful discipline they are undergoing, is necessary for their instruction as a race, & I hope will prepare & lead them to better things. How long their subjugation may be necessary is known & ordered by a wise Merciful Providence. (Dopis manželce, 27. prosince 1856)
I think it wisest not to keep open the sores of war, but to follow the example of those nations who endeavored to obliterate the marks of civil strife, and to commit to oblivion the feelings it engendered. (Dopis výboru pro identifikaci padlých vojáků Konfederace na gettysburgském bojišti, 1869)