Staří Římané toho věděli o vládnutí hodně. Věděli, že moc korumpuje, a proto není dobré svěřovat ji do rukou jediného člověka. Zároveň věděli, že v době krize – např. válečného tažení – je efektivnější, aby byl v čele pouze jeden člověk, ale že to musí být člověk ctnostný a důvěryhodný. A věděli, že když vracející se armáda překročila Rubikon, další ctnostný a důvěryhodný muž byl mocí zkorumpován a Řím na dalších pár let či generací přestane být demokracií.
Andrej Babiš, člověk s nulovým charakterem a záporným morálním kreditem, je asi tím posledním, kdo by měl být u moci. Platilo to před epidemií, v současné době to platí trojnásob. Důvodů je tolik, že už se člověku ani nechce je vyjmenovávat. Od Čapího hnízda (kde je stále stíhán navzdory čistce u policie a výměně ministra spravedlnosti), přes střet zájmů při čerpání dotací (včetně nechutných a bezprecedentních výpadů proti orgánům a zástupcům EU, kteří jeho střet zájmů řeší), zneužívání vládních úředníků pro soukromé účely firmy Deza (to je jedna z firem, o kterých tvrdí, že je nevlastní), až po neustálé útoky na veřejnoprávní média, včetně snah obsadit jejich mediální rady vlastními pohůnky. Že spolupracoval s StB a k majetku přišel velmi podivným způsobem, to je tak notoricky známé, že to v člověku vyvolává dojem, zda o tom nepsal již Kosmas ve své Kronice Čechů (sic).
Bohužel, části voličů to nevadí, dokonce to podporují. Opozice je roztříštěná, prezident je, ehm, Zeman a sociální demokracie, jediný koaliční partner, je v takovém stavu zoufalství, že popsat jejich vztah k Babišovi jako stockholmský syndrom je ještě optimistické. A do toho všeho přichází epidemie a stav nouze, který Babišovi dává ještě větší moc než doposud.
Zaznívají hlasy, že řešit výše uvedená pochybení teď, v době krize, je až trapně antibabišovské. Nepochybuji, že mnozí to míní jako upřímnou snahu nezaměřovat se nyní na politické rozpory, ale na společný cíl. Vnímám to však jako naivní názor, který ignoruje, kdo je Andrej Babiš. Babiš dal mnohokrát najevo, že pro vlastní prospěch je schopen udělat cokoli, jak zdaleka neúplný výčet jeho prohřešku výše ukazuje. Zahráváme si s ohněm, myslíme-li si, že kvůli vyššímu cíli boje proti koronaviru najednou začne ctít principy právního státu, když jimi doposud otevřeně pohrdal.
Jak reálná je tedy hrozba, že v následujících týdnech překročí pomyslný Rubikon a zneužije protiepidemická opatření pro posílení vlastní moci? Na tuto otázku nabízím dvě odpovědi: snadnou a složitou. Ta snadná je, že nepřekročí, protože žádný Rubikon neexistuje. Římané měli velký luxus, že měli hmatatelnou, pevnou hranici, za kterou nelze jít. I díky hodnotové vyprázdněnosti velké části české společnosti takovou zřetelnou hranici nemáme. Veškeré posouvání hranic je tudíž pozvolné jako příslovečné vaření žáby, nejde o jediný, snadno definovatelný čin. Maďaři a Poláci by mohli vyprávět – byť už ne ve veřejnoprávních médiích.
Ta složitá odpověď je v podstatě také jednoduchá – pokud budeme nadále dbát na to, aby byly všechny Babišovy prohřešky opětovně pojmenovány, prošetřovány, nebyly zametány pod koberec nebo schovávány pod nános čaulidových PR plků, budeme tam, kde jsme byli před epidemií. Sice daleko od optima, ale připraveni bojovat a nenechat si zemi ukrást jedním populistickým oligarchou a jeho lokaji. Složitost této odpovědi se skrývá v tom, že nevíme, jak se společnost vstříc tomuto problému zachová: zda projevíme naivní ochotu rezignovat po dobu krize na politiku a vrátit se k ní až poté, co se s koronavirem vyrovnáme, anebo nikoli. Protože pokud teď rezignujeme, může se stát, že až stav nouze za pár týdnů či měsíců skončí, agrofertizace Česka bude dokončena – Babišovy firmy budou pevně a nepokrytě přisáty ke státnímu rozpočtu, zákon o střetu zájmů už pro něj nebude platit*, ČT a ČRo budou loajální vládě a státní správa bude klást zájem premiéra nad zájem veřejný.
Stejně tak je složité dohlédnout, kolik lidí bude ochotno nekriticky přijmout Babišův mediální obraz, že proti koronaviru bojuje, seč mu síly stačí (byť v těch základních oblastech vláda nebývale selhává), a postaví jej do roviny spasitele, kterému je vše dovoleno a odpuštěno. K tomu je třeba připočítat fanoušky, kteří jej jako spasitele obdivovali již před vypuknutím epidemie.
To jsou věci, které neovlivníme. Ale mnohé ovlivnit můžeme, byť s omezenými prostředky, které nám současnost nabízí. Musíme si ovšem vybrat, zda budeme i při epidemii pečovat o společnost a demokracii, anebo budeme několik týdnů slepě a důvěřivě čekat, co nám Babiš z Česka blahosklonně ponechá. Eisenhower věřil, že cenou svobody je věčná ostražitost. Teď, kdy vláda operuje větší mocí než kdy jindy, bychom neměli být méně, ale naopak mnohem více ostražití. Když nebudeme, teprve pak zjistíme, co je to opravdový stav nouze.
* Tak návrh zákona o evidenci skutečných majitelů podniků, ve kterém mají Babišovy svěřenské fondy výjimku, bude vláda projednávat již zítra. Člověk ani nestačí dopsat pesimistickou vizi, a ona se mezitím začíná naplňovat…